Jersey 2014

V srpnu 2014 jsme se se skupinou českých radioamatérů vypravili na ostrov Jersey, který leží u pobřeží Normandie. Tento nevelký ostrov je navzdory svému velkému historickému významu mimo radioamatérskou společnost většinou neznámý. Většina si spíše vzpomene na známější americký stát New Jersey, který své jméno získal právě podle tohoto malého evropského ostrova. Jersey společně s ostrovem Guernsey tvoří souostroví nazývané Normanské ostrovy. Tento český název dává vzpomenout na dávno zmizelé Normanské vévodství, které dnes známe spíše jako historické území v severní Francii, neblaze proslulé krveprolitím na konci druhé světové války. Nejslavnější vévoda tohoto historického státu Vilém I. Dobyvatel v roce 1066 dobyl Anglii a začal používat titul anglický král. Proto dnes rodilí Jerseyané rádi posměšně nazývají Británii svou nejstarší kolonií. Původní Normanské vévodství na území Francie bylo roku 1204 dobyto Francouzi a ostrovy se tak staly v poměrech tehdejší doby vzdálenou zámořskou enklávou. Anglický král proto Jersey a Guernsey prohlásil samostatnými státy a položil tím základ pro dvě dnešní samostatné DXCC země. Současné ostrovy lze nejblíže přirovnat například k Austrálii, neboť ani jeden z nich není součástí Spojeného království, sdílí pouze královnu a zahraniční vztahy.

Plánování expedice

Nápad vypravit se na radioamatérskou expedici na některý z Normanských ostrovů vznikl v mé hlavě už někdy koncem roku 2012. Radioamatérský provoz je mým velkým koníčkem, nicméně nepatřím do skupiny radioamatérů, kteří den co den projíždějí pásma od nejnižšího kmitočtu po nejvyšší a zase zpět. V mém případě je radioamatérský provoz téměř vždy podmíněný nějakou aktivitou. Ať už je to dvouhodinový závod, pěší túra na vrchol z programu SOTA nebo jen zajímavé podmínky šíření. Představa účasti v nějaké zahraniční expedici mi tak stále nedávala spát. Původní plán realizovat expedici na ostrov Jersey v roce 2013 jsem po prvotních škobrtnutích zcela zamítl a rozhodl jsem se expedici posunout na rok 2014. To mi dalo možnost se dostatečně rozmyslet nad týmem vhodných operátorů a detailně promyslet každý detail.

Po prvotním výběru, který nerad nazývám výběrovým řízením, se náš tým ustálil na skupině Libor OK1DOL, David OK1DBS, Vláďa OK1FIK, Honza OK1NP, Pepa OK1XC a já OK1BIL. Veškeré organizační záležitosti se nám podařilo vyřešit s pomocí prostředků elektronické komunikace a tak naše první schůzka mohla proběhnout až v březnu 2014, přičemž všechno důležité jako QTH a lodní lístky bylo už dávno zařízeno. Při našich schůzkách jsme se tak mohli zaměřit na naplánování technického řešení stanic apod.

Za jedno z hlavních předsevzetí celé expedice jsem si dal dostatečnou komunikaci s radioamatéry jak z OK, tak z ostatních zemí. K čemu je totiž taková expedice, když o ní nikdo neví? Vzpomněl jsem si na nespočet českých expedic, o kterých jsem se dozvěděl jen zpětně s několikaměsíčním zpožděním ze stránek Radioamatéru. A to je přeci škoda, protože celou tu snahu nevynakládali jen pro sebe, ale především pro ostatní radioamatéry, aby ti mohli na pásmu pracovat se zajímavou stanicí. Proto jsem se snažil o naší expedici informovat na internetu, na převaděči, osobně i prostřednictvím letáků a samozřejmě i prostřednictvím těchto stránek.

Přípravy na odjezd

Přestože jsme měli vše dopředu pečlivě naplánované, vlastní odjezd se zdál jako komplikovaná záležitost. Členové našeho expedičního týmu jsou rozeseti po Čechách i s veškerým svým zařízením, které se rozhodli pro potřeby expedice poskytnout. Bylo nad veškerou pochybnost, že pokud bychom se měli sejít těsně před odjezdem na čtrnáctihodinovou cestu po Evropě, něco bychom zapomněli a na ostrově to postrádali. Po vzoru velkých expedic jsme se proto rozhodli sejít den předem a všechno připravit, aby odjezd druhý den ráno byl jen otázkou otočení klíčku v zapalování. Velký dík patří Liborovi a jeho YL Aleně za poskytnutí ubytování a nevšedních gastronomických zážitků.

Cesta

V neděli 20. června v 5 hodin ráno jsme vyrazili dvěma plně naloženými vozidly do 1400km vzdáleného přístavu St. Malo v severní Francii. Upřímně nás pobavila naše GPS navigace, která po najetí na dálnici D5 u Plzně upozorňovala řidiče, že následující odbočka vpravo bude již za 360km. O další zpestření monotónního dálničního cestování se postarala až francouzská mýtnice, kterých jsme od toho okamžiku potkali ještě desítky, možná proto, že po dobu letních prázdnin na nich pracují mladé francouzské studentky. Hodnocení jejich kvalit se věnoval především Honza, který nás o svých zjištěních vždy informoval na kmitočtu 145.300MHz, přičemž sabotoval veškeré mé snahy o předávání úplných značek včetně CEPT prefixů, což podle slov Libora hraničilo s vybitím baterie v radiostanici. Do cíle naší cesty pro ten den jsme dorazili až v 19 hodin. Přístavní městečko St. Malo je prý proslulé nejvyšší koncentrací restaurací v Evropě. Bohužel toto prvenství kazila naprostá absence jiných než francouzských jídelních lístků ve většině z těchto restaurací. Hlad však zvítězil nad jazykovou bariérou a nakonec jsme dobře povečeřeli. Po večeři jsme ulehli ke spánku ve všemožných krkolomných pozicích, které nám naše vozidla dovolovala.

Druhý den ráno jsme vjeli do přístavu s cílem se nalodit na trajekt. Jak už bylo zmíněno v úvodu, Jersey není součástí ani Spojeného království, natož pak Evropské unie. Proto jsme museli přetrpět nejdříve laxní francouzskou a pak velice pečlivou jerseyskou celní kontrolu, v rámci které jsme museli například vysvětlovat, proč vezeme plný kufr kabelů apod. Trajekt samotný pak byla zajímavost sama o sobě. Loď s příznačným názvem Rapide, která nevypadala úplně jako trajekt, spíš jako výletní katamarán, pojmula 200 vozidel a následně vyrazila rychlostí 70km/h směrem k ostrovu Jersey za mohutného hučení vodních trysek, které nahradily lodní šrouby. Jediný, kdo si cestu k ostrovu neužil, byl David, který celou hodinu hleděl do prázdna a měnil barvy.

Z trajektu na ostrov jsme vyjeli už rovnou po levé straně silnice, následovala další pasová kontrola a než jsme si stačili přeřídit hodinky o hodinu zpět na časovou zónu GMT, už jsme byli ve skautském táboře, kde nás přivítal vedoucí místního skautského oddílu.

Vysílání z ostrova

Skautský tábor, který se měl pro následující týden stát naším QTH, byl velký travnatý pozemek, na jehož okraji stála dřevěná budova, kterou na etapy běžně obývá až 140 místních dětí. V budově byla velká tělocvična, kuchyně, kompletní hygienické zázemí, dvě ložnice pro vedoucí a jídelna, ze které jsme udělali hamshack. Tělocvična posloužila jako prostorný sklad veškerého materiálu, takže jsme si s vybalováním moc hlavu nelámali a hned v poledne jsme začali stavět první anténu – Hexbeam od MW0JZE. Kompletace celé antény trvala asi půl hodiny, následoval oběd a pak už jsme Hexbeam vysunuli na stožár. Pro jistotu jsme se rozhodli stožárek zakotvit ve třech patrech, protože anténa byla poměrně těžká a v přímořském větrném prostředí jsme nechtěli nic riskovat. Honza následně v hromadách materiálu nalezl svůj Kenwood TS-480HX za který se jako první usadil Libor a začal volat první výzvu pod svou značkou MJ0IKL. Po prvních pár spojeních Vláďa prohlásil, že Libora už do konce expedice od rádia nedostaneme a tak jsme šli raději stavět další antény. Začali jsme Davidovou chloubou, jeho vojenským vertikálem na 40m. Anténa samotná byla vztyčená během deseti minut, další půl hodinu jsme ale strávili rozmotáváním 200m radiálů. Ty velice připomínaly špagety, které jsme předtím měli k obědu. Po rozbalení radiálů se Vláďa ujal měření. K Davidovu překvapení bylo nutné vertikál prodloužit, protože se na vyprahlém trávníku choval jinak než na jihočeské zahradě. Pak už anténa ladila bez potíží a po celou dobu expedice byla velice oblíbenou volbou pro pásmo 40m. Protože do večera zbývalo ještě hodně času, rozhodli jsme se dále postavit anténu pro pásmo 80m. Tou měl být čtyřicetimetrový dipól napájený symetrickou dvoulinkou. Tato anténa byla víceméně pokusná a nikdo z nás ji, na rozdíl od všech ostatních antén, předtím nevyzkoušel. Absence jakéhokoliv testování se nám vymstila hned v začátku stavby, protože se nám laminátový prut vlnil a byl celkově labilní. Následné pokusy o naladění antény tunerem ukázaly, že kvalita antény je po elektrické stránce snad ještě horší než po stránce mechanické. Usoudili jsme, že další laborování nemá smysl a že hledání nového řešení odložíme na druhý den, protože se už začalo stmívat a po nevalné noci a celém dni stavění antén jsme už byli unavení. Po návratu do budovy jsme zjistili, že Libor s Vláďou už stihli rozbalit obě stanice včetně koncových stupňů a dalšího vybavení.

Druhý den ráno jsme začali se stavbou antén pro druhou stanici. První postavenou anténou byl Spiderbeam, který zaštiťoval Vláďa. V porovnání s Hexbeamem je Spiderbeam více než dvojnásobný, ale je z lehčích materiálů, takže výsledná váha je obdobná. Stavba Spiderbeamu trvala celé dopoledne, takže na anténu pro pásmo 40m a 80m jsme se dostali až po obědě. Zvolili jsme anténu Windom, kterou v domácím QTH používá Libor a sliboval nám od ní zázraky. Jako podpěru jsme využili stejný hliníkový magirus, jako byl ten, který nesl Hexbeam. Tím jsme se vyhnuli nežádoucímu vlnění, s kterým jsme se setkali u laminátového stožárku. Během další hodiny anténa stála a měli jsme tak kompletní anténní výbavu pro obě naše stanice. Na závěr jsme se vrátili k dipólu na 80m, provedli jsme korekci kotevních lan, změnili jsme průběh symetrického vedení a získali jsme tak víceméně použitelnou anténu. Protože ale Windomka chodila velice dobře, tak další dipól ve výsledku nebyl potřeba. Po dobře odvedené práci jsme začali pociťovat účinky slunce, které na Jersey díky čistému ovzduší opaluje velice rychle a tak polovina expedičního týmu vyrazila na průzkum nejbližší pláže. Zbytek se věnoval vysílání, přičemž je nutno podotknout, že od prvního navázaného spojení byla stále v provozu alespoň jedna stanice po celou dobu expedice. Tento téměř nepřetržitý provoz nebyl původním záměrem nebo povinností, ale vyplynul ze situace. Každý chtěl sedět u rádia, protože zájem stanic byl velký. Jersey sice není extrémně ojedinělá DXCC, ale pořád bylo na pásmu koho dělat.

V ostrém provozu obou stanic se bohužel ukázalo, že jeden z našich pásmových filtrů se chová mírně řečeno nestandardně, přestože jsme od začátku velice dbali na dodržování výkonových omezení. Usoudili jsme, že filtr musel být nějakým způsobem poškozený už při příjezdu a proto jsme jej vyřadili. Tím jsme byli omezeni při souběžném provozu. Vždy bylo nutné najít vhodnou kombinaci pásem, kdy parametry přijímače, vysílače a antén umožňovaly provoz pouze s jedním filtrem. To se nám v celku dařilo, zájem stanic neupadal.

Největší zajímavostí, která nás druhý den čekala, byla jistě návštěva expedičního týmu MJ8C. Přibližně kolem osmé hodiny večer u našeho stanoviště zastavilo TAXI a z něj vystoupili Nobby G0VJG, Chris G0FDZ, Giles M0TGV, Toby M0TBS a Nick G4FAL. Na ostrově měli přespat jednu noc před odplutím na ostrůvek Les Minquiers (EU-099), odkud se chtěli zúčastnit IOTA contestu. Naše nové přátele jsme pohostili plzeňským pivem z dovezených zásob a diskutovali jsme o nejrůznějších expedičních zážitcích a o plánech na nadcházející závod. Příjemnou rozpravu v romantickém zátiší antén v zapadajícím slunci narušoval jen Honza, který všechny diskutující průběžně zásoboval tradičními českými nápoji, ze kterých největší vzrušení vyvolával rum vyrobený z brambor. Příjemný mezinárodní večer jsme zakončili před půlnocí, kdy vrávorající Britové s rozpitými plechovkami našeho piva rozpačitě nastupovali do vozidla taxislužby a my jsme jim přáli hodně štěstí v IOTA contestu. Byl to pěkný večer.

Ve středu ráno jsme se všichni vyspali do růžova, protože minulá noc byla jedna z mála, při kterých nikdo nevysílal. Po snídani a nezbytném úklidu obývaných místností jsme zhodnotili, že už jsme na ostrově třetí den a stále jsme si jej pořádně neprohlédli. Naplánovali jsme si tedy na dopoledne výlet. První cíl byl maják Corbiére, který je proslulý tím, že při odlivu na něj lze dojít suchou nohou, zatímco při přílivu leží na ostrově. To je způsobeno tím, že na Jersey panuje třetí nejvyšší příliv na světě. Přílivová vlna přicházející z Atlantského oceánu se odráží od pobřeží Normandie a sčítá se s další mořskou vodou stále proudící z Atlantiku, aby tak vytvořila výškový rozdíl hladiny moře až deset metrů. My jsme měli štěstí a přijeli jsme za odlivu, takže na maják nebylo problém dojít. Cestou na maják nás zaujaly desítky bunkrů nejrůznějších typů, které na ostrově zůstaly po německé armádě. Jersey bylo jediným britským územím, které bylo za druhé světové války okupováno a na výslovné přání Adolfa Hitlera se mělo stát výkladní skříní atlantického valu. Zatímco ve Francii připadal na sto obyvatel jeden německý voják, na Jersey byl poměr jeden voják na čtyři obyvatele. V tomto duchu se nese celé pobřeží ostrova, které je lemováno desítkami nejrůznějších typů bunkrů. Na plážích, kde hrozilo spojenecké vylodění, jsou bunkry doplněny o pětimetrovou prohnutou zeď. Taková pláž je například na západním pobřeží ostrova, kam jsme se jeli podívat dále. Pláž je písčitá, přičemž její pozvolný charakter v kombinaci s vysokým přílivem ještě více utvrzuje o síle přírodních živlů. S každou další vlnou postoupí voda o metr dále a je proto pravidlem, že kdo si chce jít na deset minut zaplavat, měl by si oblečení nechat alespoň padesát metrů od moře. V sousedství této pláže jsme navštívili velice pěkné museum okupace, které je tematicky umístěno v jednom ze zmiňovaných bunkrů. Počet exponátů nahuštěných v jednotlivých místnostech bunkru by pravděpodobně stačil k vybavení domobrany menší vesnice. Další zajímavostí středečního výletu byla baterie Moltke, která je umístěna na nejvyšším bodu ostrova. Bohužel, z původního vybavení zbylo jen pár poničených hlavní ráže 22cm, které nadšenci zachránili ze šrotu. Tyto hlavně spolu s veškerými kovovými součástmi bunkrů byly v poválečné euforii roku 1958 demontovány a odvezeny k sešrotování. Náplastí pro oko nešťastného turisty je dvacetimetrová betonová strážní věž stojící opodál, která už 70 let přehlíží modrou masu nekonečného oceánu.

Na zpáteční cestě jsme se zastavili v jedné z pobřežních restaurací, abychom ještě prověřili gastronomickou stránku ostrova. Točené pivo vám sice v žádné z místních restaurací nenatočí, ale pro milovníky a ryb a darů moře je Jersey rájem. Snědli jsme pár „potvor z moře vytažených“ a vyrazili jsme zpět do skautského tábora. Bylo už poměrně pozdní odpoledne a to byl ideální čas zapnout rádia a užít si pile-up evropských stanic na 20m, který se setměním plynule přejde do severoamerické režie.

Ve čtvrtek už byla návštěva za námi, výlet po ostrově také a antény byly kompletní. Proto jsme se celý den věnovali práci na pásmech a pracovali s jednou stanicí za druhou. U rádia byl pile-up, ale nejen stanic, ale také operátorů. K tomu se po svém postavili David s Pepou, když vyrazili na pláž z předešlého dne jen s krátkou vertikální anténou na autě a Yaesu FT-857. I s takovým zařízením měli o zábavu postaráno a došlo samozřejmě i na spojení s naší hlavní expediční stanicí. Odpoledne se objevila mnohačetná závada na Hexbeamu, kde na vyšších pásmech pravděpodobně vzniklo sršení na konci prvků, a uhořely vyvazovací provazy. Dohodli jsme se sice na opravě, ale večer už se nikomu stahovat stožár nechtělo, tak jsme opravu odložili na ráno – hlavní stanice stejně používala Spiderbeam. Asi v půl jedenácté nás překvapila návštěva Paula MJ0PMA z Jersey Amateur Radio Society (GJ3DVC resp. GJ2A), který nás přišel pozdravit až nyní, protože byl po většinu týdne na kontinentu. Popovídali jsme si o IOTA Contestu a také mi sdělil tu novinu, že viděl přijíždět favority závodu, GJ6YB. Bohužel.

V pátek ráno jsme si podle pravidla vyvážené expedice naplánovali další výlet, tentokrát do hlavního města St. Helier. Cestou jsme se zastavili prohlédnout si pracoviště GJ3DVC v jednom ze starých německých bunkrů. Bohužel byl všední den dopoledne, takže jsme nikoho nepotkali. Celý pozemek byl v jakémsi soukromém areálu, takže jsme vyfotili jen pár fotek a do dalšího průzkumu jsme se raději nepouštěli, abychom nezpůsobili mezinárodní incident. Do hlavního města jsme se odtamtud dostali v celku bez potíží až na problém se zaplacením parkovného. V St. Helieru nepoužívají parkovací automaty, ale vyškrabávací kartičky, které lze zakoupit na každé poště. Naštěstí byla jedna hned za rohem od parkoviště. První naší zastávkou byla pekárna polského majitele. Na Jersey je silná polská menšina, nebyl tedy problém si kávu a zákusek objednat česky. Ve městě jsme postupně prošli všechny zajímavosti, vyhlídku na Elisabeth castle, přístav, který je za odlivu rybníkem nebo rybí trh. Po obědě, kterým pro nás byly tradiční fish and chips jsme se vrátili na parkoviště a zamířili k jerseyským válečným tunelům zhruba ve středu ostrova. Tyto tunely byly vybudovány ruskými zajatci z východní fronty a byly využívány jako podzemní nemocnice. Z původního vybavení nezbylo takřka nic a tak je celá expozice musea pojata jako procházka po časové ose okupace. Každá místnost symbolizuje nějaké důležité datum, přičemž expozice uvnitř se týká vždy konkrétních obyvatel ostrova. Celé museum je pojato velice moderně s použitím efektního nasvícení, projekce a dramatického ozvučení. Na každém z nás zanechala návštěva velice emotivní dojem, protože jsme si, naštěstí jen v několika minutách, prožili s ostrovany celou okupaci od vstupu prvního vojáka na ostrov až po osvobození. To mimochodem přišlo až 9. května 1945, druhý den po podpisu totální kapitulace Třetí říše. Z tunelů jsme zamířili zpátky do skautského tábora. Chvíli po našem příjezdu dorazili také Martin OK1FZM a Lenka OK1WZM, kteří za námi právě připluli trajektem z Francie. Martin pobaven stavem našeho „věšáku na prádlo“ vyburcoval tým ke složení stožáru a pomohl nám s opravou antény. Potom jsme udělali pár společných fotek, pustili Martina k rádiu a šli spát.

Sobotní dopoledne bylo vyhrazeno dolaďování posledních detailů našich závodních logů, diskusím o taktice a očekávaném výsledku v nadcházejícím IOTA Contestu. Poobědvali jsme brzy, protože UTC poledne bylo podle GMT času o hodinu blíž než doma. Pak už to přišlo. Slavnostní výkop a hurá do závodu. Na hlavním pracovišti jsme zapisovali stanici za stanicí, na pracovišti násobičovém byla situace rozpačitější. Kromě obvyklého problému se zapisováním pořadových čísel při práci dvou stanic najednou jsme naplno pocítili absenci druhého pásmového filtru. Odškrtnout si jeden násobič pak často trvalo i několik minut. Závod ubíhal jak o život, přičemž jsme stále monitorovali dva místní rivaly, GJ2A a GJ6YB. K našemu překvapení jsme se stále drželi na stejném počtu spojení s favority GJ6YB. Až k večeru nám začali unikat o pár desítek spojení, ale nijak dramaticky. Naopak místní GJ2A ztráceli výrazně už od počátku a bylo jasné, že antény o které přišli při zimních vichřicích, jim do závodu chybí. Samozřejmostí bylo přátelské spojení s týmem MJ8C na ostrově Les Minquiers.

Ti kdo měli to štěstí a v noci spali, byli v neděli ráno celí nedočkaví podívat se, jak jsme na tom v porovnání s GJ6YB. Kupodivu jsme ztráceli jen asi 200 spojení, což bylo velmi optimistické. Jejich výsledek byl poměrně dobrým vodítkem, pro určení naší výkonnosti v závodu vzhledem k momentálním podmínkám. V 12:00 UTC Libor zalogoval poslední symbolické 2777. spojení. Pěkný výsledek jsme oslavili slavnostním přípitkem, po kterém jsme si dali poslední oběd na území GJ a začali jsme skládat antény. Dle předpokladů byla demontáž antén výrazně rychlejší než jejich stavba, takže jsme skončili poměrně brzy, mohli si zabalit osobní věci a všechno naskládat do aut. Večer jsme pak věnovali příjemnému společnému posezení.

V pondělí brzy ráno jsme se rozloučili s Martinem OK1FZM a Lenkou OK1WZM, kteří pokračovali na sousední ostrov Guernsey a odjeli jsme na trajekt směr Francie.

Zhodnocení

Závěrečné hodnocení expedice je i s odstupem času výborné. V celkovém součtu jsme telegrafií, telefonií a digitálně navázali přes 13 000 spojení. Radost nám udělalo velké zastoupení OK stanic, stejně tak jako pěkný výsledek v závodu. Členové expedičního týmu se postarali o přátelskou atmosféru a skvělou zábavu. Setkání s britskými kolegy zase celou akci skvěle okořenilo. Byl to pro nás a doufám i pro vás příjemně strávený týden. Doufejme, že budeme mít brzy příležitost podobnou akci zopakovat.